Charakteristika

Při zjišťování poznatků o historii plemene kartouzských koček jsme našli informace na veřejně dostupných portálech. Pro představu uvádíme stručný přehled:

Kartouzská kočka neboli francouzsky Chartreux (vyslovovat šartó)

Prapředky kartouzských koček byly pravděpodobně syrské kočky, které byly do Francie přivezeny z křížových výprav.

Nejstarší dochované popisy modrých koček na území Francie pocházejí ze 16. století. Odkud se vzal jejich název se můžeme pouze domnívat. Některé prameny uvádějí spojení s mnišským řádem kartuziánů, který si jejich chov oblíbil pro jejich klidnou a tichou povahu ve svých klášterech. Druhá teorie vysvětluje název plemene prozaičtěji – jemná a hustá srst kartouzských koček na omak připomíná ovčí vlnu. Slovem „kartouzská“ se tehdy označovala luxusní španělská vlna.

Kartouzskou kočku, jako druh, poprvé vyčlenil přírodovědec Georg-Luis Leclerc de Buffon v 18. století. Vzhledem ke snaze chovatelů zachovat standard plemene v nezměněné podobě, by šampióni z 30. let 20. století byli šampióny i v dnešní době.

V minulosti se tyto modré kočky přirozeně vyskytovaly po celé Francii a ještě koncem 20. století obývaly bretaňský ostrov Belle-Ile-en-Mer. A právě tamní polodivoké kočičí krásky daly základ modernímu chovu v chovatelské stanici sester Suzanne a Christine Léger nazvané „de Guerveur“. V roce 1934 byla jejich kočka Mignonne de Guerveuer označena za nejkrásnější kočku plemene.

Válka chov chartreux, stejně jako dalších kočičích plemen, podstatně zasáhla. Po válce bylo plemeno tak vzácné, že k udržení chovu bylo nutné přistoupit ke křížení s jinými plemeny, zejména britskou kočkou. Od 2. světové války žijí kartouzské kočky pouze u chovatelů, jedná se stále o vzácné plemeno, které není moc známé dokonce ani v samotné Francii. Do Spojených států se poprvé dostalo v roce 1971 zásluhou Johna a Helen Gamonových a dnes je americká linie jednou z nejčistších.

Dle standardu FIFe je kartouzská kočka zařazena do kategorie III. – krátkosrsté a somálské.